Vůbec jsme to nečekali. Vlastně jsme sem vůbec nechtěli jet. Teprve Eva to vynesla z neutrálních oslav knižního průvodce k naší pozornosti, a tak když kvůli tajfunu nad zátokou Ha Long do ní nesměli vyjet turistické lodě, nasedli jsme na vlak směr Binh Ninh. Nebo Ninh Binh? Tak podobná slova, vyslovovaná různými tóny, nebo jen odlišená jednou hláskou pro nás představovala nejen na vlakových přepážkách opravdový kvíz.
Čekali jsme zapadákov. Nikde ani nohu, tedy evropskou nohu. Chudou zem plnou zelených rýžových políček.
Vystoupili jsme večer z vlaku a před námi neonovaly cheap food a cheap hostel a banana pancake a coffee. Trochu jsme se přepočítali. Alespoň na těchto padesáti metrech před nádražní budovou. Levný Queen hostel se za dva roky rozdvojil ve své osobnosti – luxus požadující Queen na pravé straně a baťůžkář-friendly Queen na levé.
Na recepci jsme se ráno potkali s Ondrou a psychologem, jehož jméno jsem si bohužel nestihla zapamatovat (každopádně zdravím na Moravu 
). Moto taky půjčuje majitel hotelu. Oni odjeli na automatu, my asi o půl hodiny později na poloautomatické. A už v městě jsem neustále drcala do Martina, který se usilovně snažil kroutit zrcátkem, aby ho utáhl a něco viděl; nejen slyšel. Za klasickými noodle domy tu a tam vykukovaly kusy rozeklaných skal. Jen tak decentně – tu metr úzký komín, tam hromádka čouhající mezi domy. Jinak rovina.
Vyjeli jsme z města a pohled na ty poházené skály se rozevřel doplna. Opravdu vypadaly jak dračí hřbet, nebo snad rozházené rybí šupiny po Vánocích – kdyby je tu ovšem slavili. A kromě těchto pevninských skalisek jen rozlehlé roviny s trsy zatopených rýžových rostlinek, zdobenými hrobkami a kříži a batolejícími se bůvoly či husami. Mohutná fabrika doplňovala krajinu, aby člověk náhodou nezapomněl, že je v zemi uctívající těžký průmysl.
Podél silnice domky-obchody-restaurace-dílny.
Někdo vystřelil z děla.
Hrozně jsme se lekli, zastavili, zmateně pobíhali, nic neobjevili, jeli dál.
Blížili jsme se ke kompaktní mase vápencových skal, zarostlých bujnou tropickou vegetací. Vystoupali jsme na jeden kopeček, zmateně se pak orientovali, neboť namísto národního parku Cuc Phuong byl kvalitně značen pouze hotel Cuc Phuong. Pozdravili jsme tamní portýry a za hustého deště vyrazili zase zpět a druhou odbočkou.
Průvodcovskou prohlídku jsme projedli. Příprava rýže se zeleninou a závinovitou vaječnou omeletou zabrala nečekaně dlouho času. No a káva. A tak jsme si přisedli k takovému bloňďákovi, podle odhadu i podle jeho pozdějších slov Němcovi. Na civilce. Stará se tu v centru o zraněné a odchycené želvy, které se místní lovci pokusili prodat do zahraničí. Dřív dělal s ohroženými opicemi. Ty dřív putovaly z Vietnamu na místní či čínské stoly, ale vzhledem k jejich nedostatku se už často pašují až z Laosu či Kambodžy, přes Vietnam do Číny a světa.
Dohonili jsme našeho průvodce a ten nám dal rychlopřednášku o místní záchranné stanici. Tohle je langur s bílými trenkami, tohle makak, támhle gibon. Vše v nesrozumitelné angličtině, takže pokud by neexistovalo heslo Cuc Phuong národní park na Wikipedii, vím stejně prd co to bylo za opice. Co zvládl za tři minuty, zopakoval pak Jonas za čtyřicet.
Rozloučili jsme se s Jonasem, přivítali s Moravákama a nasedli an motorku, rychle směr turistický trek, ať ho stihnem před setměním. Jeli jsme rovnou asfaltovou cestou, mezi nádhernými zeleně porostlými kopci. Občas se ozvala rána z děla, to už jsme ale pochopili, že je vydává náš výfuk. Minuli jsme odbočku k ancient tree nalevo. Minuli jsme hotel a jezero napravo. Jezírko s rybářem, splývající svým oděvem s okolní palmovou krajinou. Minuli jsme odbočku na jeskyni, další ancient tree, další bažinu. A cesta ne a ne končit. Jak tak člověk medituje na té dlouhé, rovné cestě, překvapuje ho ta absurdita brázdění národního parku na řvoucí motorce. Proč jediný delší oficiální trek začíná dvacet kilometrů od vchodu do parku a jezdí se k němu na motorových strojích?
Hlodala v nás časová pochybnost a obava z jízdy po tmě, takže jsme se po nekonečných dvaceti minutách zase otočili zpět a pádili se vyfotit s ancient cinnamon tree a vylézt alespoň na vyhlídku hned za vchodem.
Rozprostřel se před námi pohled na nekončící zeleň. Vzpomněla jsem si na tygří pyramidu v El Miradoru na pomezí Mexika a Guatemaly i na bezejmneou pyramidu v Yaxhá, z nichž jsem kdysi obdivovala podobné tropické krajiny. Klid. Nekonečný klid.
Cest zpět jsme – jak jinak – jeli po tmě a v muším dešti. Kombinovala jsem schovávanou za Martinem s navigací po tmě, zatímco Martin byl této muší kanonádě vystaven naplno a taky dojel s asi dvěmastypadesátišesti muškami v očích, ve vlasech, přilepených na různých částech tváře, krku, oblečení.
Večer jsme se odměnili vynikající pouliční Xao, při němž si kuchař pokaždé málem ohořel celé ruce. Mohl by vystupovat na Letní letné se svou ohňovou show.
Dozvěděli jsme se, že zase turistům otevřeli Ha Long a vydali jsme se zpět na sever. Z pevninské Ha Long do mořské, respektive nejprve na ostrov Cat Ba.
