Podle průvodce měla být Hanoi klidným, skoro venkovským městem, neprosto nesrovnatelným s dynamickým a mezinárodním Saigonem. Nesrovnatelné tedy jsou, ale poklidné?! V Hanoii – a ve Vietnamu vůbec (oproti třeba Česku) – to žije.
Změny nastaly asi docela nedávno, ale každopádně tamními ulicemi brouzdají tisíce motorek, každá z nich o sobě dává vědět hlasitým troubením a mezi nimi se proplétají turisté, prodavačky a autobusy. Každý centimetr ulice je něčím vyplněný. Chodníky by se měly spíše jmenovat parkovníky. Obchody se z domu vysouvají na úzké parkovníky, kde se o místo dělí se stánkami, stolky s miniplastovými židličkami, stojícími i jedoucími motorkami. Nad nimi bdí vysoké hubené domy – kvůli nižším daním se stavěli takto, takže vznikly takové barevné nudle pho (to jsou ty hranaté, široké rýžové nudle) podél ulic. Všude neonové nápisy, reklamy. Sem tam za smotkami kabelů vykukují střešní draci buddhistických pagod. Vře to na ulici i v hrncích s polívkou pho.
Ale není tomu tak dávno. Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech se místní nesměli stýkat s cizinci. Nesmělo se tančit a zpívat. Jako v Půlnočním království. Jen jeden bar měl licenci na tanec dvakrát týdně a tam se scházeli všichni cizí.
Dneska se v Hanoii i celé zemi nepochopitelně kloubí vláda jedné strany s konzumerismem. Vizuálně je to vidět na bilboardech tvarovaných ve stylu pagody, vlajkových stožárech (kde vedle vietnamské vlajky stále plápolá i ta sovětská) nad ulicemi plnými malých podnikatelů či v parcích, kde pod Leninem místní děti, mláděž či dospělí tančí breakdance, hrají badminton nebo jezdí na neonově blikajících kolečkových bruslích. 
Ho Chi Minovo muzeum je fenomén sám o sobě. Z plastové sopky se stává symbol nacionalismu a výhry lidu, která se postupně rozšiřuje do asijských, afrických a latinskoamerických zemí, zatímco pražský kubistický dům pod Vyšehradem či Picassova Guernika jsou odmítnutím fašismu a tudíž oslavou komunismu. Architektonicky, Nová scéna národního divadla hadr. A do toho všechen ten obchodní rej, ten konzum (který ovšem asi nepřekvapí vzhledem k tak dlouhé době válek a chudoby).
Uprostřed města leží legendární jezero Hoan Kiem, ve kterém žije obrovská stoletá želva (jsme si mysleli, že je to vše pohádka, ale pak jeden Němec, civilkář, tvrdil, že nejenže slavná želva žije, ale měla zdravotní problémy a museli ji nedavno ošetřovat než ji zase vpustili do svého rajónu a při té příležitosti se s ní prý seznámil osobně). Na malém ostrově stojí mezi starými stromy Chrám Nefritové hory, před kterým místní staříci svádějí boj v jakýchsi vietnamských šachách, v němž lidé zapalují vonné tyčinky a obětují sklenice limonády a před kterým, podél ostrova, běží obrovská, neonově osvětlená reklama. Moje znalosti vietnamštiny ovšem na ni nestačí.
Ale jinde vystačíme i s češtinou. Točí se tu pivo dle české receptury – zkoušeli jsme ho jak v Pragoldu, tak v GoldMaltu. Tam jsme se mezi obrazy Muchy a zobrazením Hluboké potkaly asi s osmdesáti Vietnamci-Čechy, co kdysi v Československu studovali a stále se scházejí, aby si pochutnali na držkové (i s majoránkou!) a pivu a zazpívali české lidové.
A vše se tu rychle vyvíjí a mění; i tento život staré čtvrti je neuchopitelný. Kde se přes den prodávají trička různých značek, stojí večer najednou barbecue bar. Z tamní židličky by člověk mohl sledovat dění na křižovatce jako v televizi – bez nutnosti neustálého přepínání, protože tady se pořád něco děje.
