Jak jsem avizovala posledne, dnes to bude trochu praktictejsi pohled na samotne cestovani. Po prvnich trech dnech stravenych vHanoijsme se rozhodli ozkouset trochu horskeho vzduchu v Sape a vydali jsme proto na cestu. Nase rozhodnuti ovsem prislo klasicky dost pozde, coz v realu znamenalo vyprodana mista na luzkovy vagon. Nu co, tak jednu noc prosedime, zvladli jsme to loni do Popradu, zvladneme to i do Lao Cai.
Vecer jsme presli koleje a pokochali se prvnim vagonem s klasickymi polstrovanymi sedackami a zamirili dal. Trochu nas pak rozhodil pohled pres okna druheho vozu, za kterymi se tisnili drevene lavicky. Ano. I treti, tedy nas, vagon byl tou nejnizsi tridou. A jeste ke vsemu jedno z nasich mist bylo obsazene. Gestikulovala jsem, ze to tedy ne a oni mi vnucovali svuj listek na vedlejsi misto. Ale my taky chteli sedet spolu, a tak jsem si prosadila svou (musi se ovsem nechat, ze na me ta Vietnamka nespustila svuj neprijemny a neustupny krik a zrak, kterym obvykle dosahuji sveho).
Sedeli jsme. Vlak se naplnil. Ty dva, co zustali sedet proti nam, se nelibe koukali na nase dlouhe nohy. Manzel se vymenil s manzelkou, ktera se mela vejit proti Martinovi lepe. Tvarila se vsak, jak kdyby snedla tunu citronu a my byli navic nejakymi americkymi nepriteli behem predchozi valky. Prisla prvni zastavka v Hanoii. Druha. Vlak se zacal preplnovat. Lidi si zacali lehat pod ty drevene sedacky. Vytahovali ty jejich neuveritelne miniplastove zidlicky pro panenky (ktere mimochodem jsou nabytkem vsech poulicnich restauraci a kavaren) a sedali si na ne – nejdriv mezi lavice, pak i do chodbicek, kterymi ovsem ke zlosti vsech neustale chodili nabizet vlakove obcerstveni jak v letadle a pred kterym museli vsichni zase vstavat a ustupovat.
Manzelka si taky sedla na minizidlicku mezi lavice a celou lavici prenechala otcovi. S nohama se uz nedalo pohnout. Ale pani se asi poprve usmala a ukazala, ze otce boli bricho. Ten vytah triko a ukazal obvazy po operaci. Aha, nu tak to se skrcime, to je jasny. Ale stejne jsem jeste doufala, ze treba usneme. Ze zhasnou svetla a nejakym zazrakem, asi unavou, usneme.Pohodine, kdy nastoupili dalsi lidi, jsem pochopila, ze je to omyl.
Lidi byli ulne vsude. Navic uz pribyli opili. Taky zvracejici mladez (no na zachod to nastesti stihli), co predtim ohlusujicne poslouchala nejake bolywoodske songy. Zena s ditetem v naruci, co stala nad nami a nevedela, kde a jak se uchytit a v nas zacalo hryzat svedomi. Sedla si na okraj k odoperovanemu muzi a jeho dcera ji nelitostne vyhnala a jeste ji ustedrila hodne zly pohled. Smrskli jsme se s Martinem jeste vic, aby se vesla k nam. To vyvolalo necekanou reakci. Manzelka se na nas usmala. Manzel nam nabidl litchi. A lidi v okoli zacali s nami alespon gesty komunikovat.
Pochopila jsem, ze se nevyspime, protoze svetla zustanou zapnuta, lidi bude pribyvat, hudba asi taky bude hrat celou dobu a lidi mlcet nebudou. Tak jsem zacala pozorovat ty lidi a uzivat si tu moznost videt, v jak silenejch podmikach tu lidi cestujou a nijak jim to neprijde. Naproti vlevo spali pres sebe tri mlady kluci, pod nima na zemi dalsi dve osoby. Manzel, co driv byl jeden tvrdy citron, rekl zene s ditetem, at si jde presednout vedle k nim na stolicku a on ze ji bude chvili drzet caparta, at si odechne. Decko, ktere behem tech osmi hodin ani jednou nezabrecelo (fakt jsem premyslela, jestli je zivy). Manzelka, ktera se najednou usmivala jak na nas, tak na tu zenu. Obcas se mi ty jejich drsne tvare zdaji jen obalem, ochranou, ale kdyz se clovek dostane pres nejakou mez, jsou neuveritelne mili, ochotni a skromni. Proste, najednou se tam pred nami otevrel svet sam o sobe, svet ktery v tu chvili zacal byt zajimavejsi nez samotny spanek (no ale po prijezdu v sedm rano uz jsem zas touzila po kapce toho spanku a nakonec jsme prospali cele poledne). No jo, vim ze je to “romantika”…
Na zpatecni cestu jsme se vsak rozhodli vyzkouset nocni luzkovy autobus. Pohodlny. Krasne jsme se vyspali. Az ramo vedle nas zacli zmatkovat Izraelcani. Pry uz mame ctyri hodiny zpozdeni a jim uletne letadlo. Ctyri hodiny zpozdeni na devitihodinove ceste? Nu, naonec jsme jeli sedmnact hodin a to je to odhadem tak tri, ctyrista kilometru. V autobuse sledovat co nebylo, tak jsme zirali na vsechna ta ryzova policka, obchudky podel cest ktera jsou asi stejna tady, jako v Latinske Americe ci Africe, a na monumentalni komunisticke stavby a bilboardy s volebnimi ci veteranskymi motivy a vietnamskou a sovetskou vlajkou. Nektera spojeni v tehle zemi mi zatim fakt prijdou nepochopitelna.
