Nadherny pocit prekonat hranici Kasuy, misto, kde se nachazi nejvzdalenejsi ze skol. Pripomnel mi Grandhotel a zoufalou snahu uniknout z Liberce. Unikli jsme nasemu vinovemu domu na rusne hlavni silnici, rannim budickum v podobe vrtacky ci pily ze spodniho truhlarstvi, stereotypnim obedum z Homies restaurace, meetingum, neustalemu promysleni workshop, prachu, zatazene obloze i hlasitym nocnim koncertum zab a jine zvere. Po tradicnim, patecnim kureti s ryzi v Homies jsme sice nastoupili do trotra, ale takoveho, ktery nas odvezl az do Takoradi. Opustili jsme hnedocervenoodpadkovou Akru a padili po asfaltove ceste zelenymi prostory. Krovinata savana, plantaze kokosovych palem i bananovniku. Prvne v zivote jsem pozorovala palmove lesy. Sice hand-made, vysazene organizovane v radach, ale stejne nadherne. A na jejich pozadi ocean a modre nebe. Jeste zajimavejsi mi vsak pripadaly antenove lesy: vesnice plne anten pridelanych na klaccich az trojnasobne prevysujicich domy. Jako ruce natahujici se po spojeni se svetem, volajici po pozornosti. Taky jsem si zamilovala bile zdene domy, obarvene ve spodni casti nacervenalou zemi. I kdyz tu stoji pohromade dost ruznoroda staveni. Zdene, drevene i hlinene, s plechovou, taskovou i palmovou strechou, bile, hnede, vodafonove cervene, MTN-ove zlute, TIGO-ove modre ci ruzovotyrkysove. A podel silnic spousta prodavacu, klecovitych stanku, nahradnich dilu do aut, vraku, obchudku, u nichz se zrovna srocovali davy ke sledovani mistrovstvi sveta ve fotbale. Ghana versus Brazilie. Kdyz vypuklo silene jasani a tanceni z radosti nad vitezstvim, tak uz jsme sedeli nad piveckem ci mistnimi likery v jednom pobreznim baru v Busua.
Busua je mala rybarska vesnicka s -pry- nejhezci plazi v Ghane, zaroven hnizdo obruni, predevsim backpackeru. Vzpomnela jsem si na Mazunte v Mexiku. Jako vzdy, prijezd za svetla se nepodaril. Misto tri hodin nam cesta zabrala vic jak sedm, a to byla cela na asfaltu a vice mene bez zacp! Prvni dojmy proto byly spise sluchove, chutove a cichove. Konecne zvuk vln, vune more, hudba z pobreznich baru, krikot deti… Zrak jako by nas klamal. Vlny se z nasi terasy zdaly neonove zelenobile, jako osvetlene reflektory! Drive nez k vode jsme sli k Elizabeth na jidlo. Elizabeth, “matka” projektu foster parenting (neboli adopce na dalku), nam pripravila ryzi s nepalivou omackou, zeleninou a plantainy. Prochazeli jsme zpet poslepu ulickami, vyhybali se intuitivne nastraham v podobe kanalu, snur na pradlo, der a podobne. Konecne na plazi! Sedli jsme si na ono pivecko, zatancili na ghanske vitezstvi, seznamili se s dalsimi obruni a jeste v noci jsme se vratili a vnorili se do vln alespon na melcine.
. Konecne jsme si uzili dlouho ocekavane prasteni vlnami! Druhy den jsme za to byli slovne prasteni Ebenem, nebot jeho predtim cela vesnice peskovala za nasi neopatrnost a troufalost, jez by se mohla vymstit a zrejme vnest spatne svetlo na ne, radne obyvatele Busuy. Neni snadne pohybovat se mistnim socialnim prostorem. Evropskou (nebo spis mestskou) anonymitu nahrazuje prisna a neustala kontrola a ochrana.
V sobotu jsme se v mensim, takrka cesko-slovinskem, poctu vydali na Hrad. Zeptali jsme se na cestu a uz byla nase skupina vetsi o jednu hlavu. Hladovou hlavu. Smesice vyse zmineneho ochranarstvi a ziskuchtivosti nabyla konkretni podoby v Patrikovi, ktery se se slovy “dve, tri eura obruni nevytrhne a aspon budete v bezpeci” stal nasim pruvodcem. Tvrdohlave jsem ho ignorovala. Vzdyt jsem velka holka a zvladnu dojit z jedne vesnice do druhe J. Presli jsme reku, kde si tri mali caparti hrali a nadsene pozovali nasim fotakum, prelezli pres kopec, vymotali se mezi ruznymi kozami, ovcemi, slepicemi a gekony, minuli zeny a deti u mistni open air pradelny a dorazili k prvnim domkum, na dohled od plaze a zatoky plne nadhernych, z jednoho kmene vydlabavanych lodi. Propletli jsme se davem, vystoupali kolem kamenu s pestrobarevnymi vzory tvoprenymi oblecenim, jenz se na nich susilo, a kolem boudicky, natrene na americkou vlajku. Skoda ze tam jeste nestihli primalovat Obamu. Toho totiz v Ghane potkate na kazdem kroku – billboard s nim a prezidentem Attou Millsem nas zdravil Akwaaba uz prvni den cestou z letiste a nadale ho potkavame na vlajkach, obleceni, knihach a dokonce i na susenkach!
Patrik zkasiroval obruni a zavedl je do Hradu. Ja jsem nadale palicate sabotovala a zustala venku. Kochala jsem se skalnatym pobrezim, kde si mala decka hrala ve vode. Z mistniho skoro-panelaku nalevo se ozyvala hudba. Zrejme mse, pomyslela jsem si. Pobliz sedely zeny ve velmi elegantnich satech, zastinene plachtami pred horkym polednim sluncem. Na prsou prispendleny nejaky listecek, ktery nesel precist. Zrejme neco krestanskeho. Pod stromem si hraly deti, neco na me pokrikovaly. Sla jsem mezi ne. Pocitila jsem opet ono zoufalstvi, kdy nejsem schopna porozumet jedinemu slovu, kdy nemuzu rozlisit ani to, zda na me mluvi anglicky nebo nejakym mistnim jazykem! Pantomima predstavuje nejlepsi reseni pro takove momenty, i kdyz i tou jsem zvladla udelat nepekne faux pas. Usoudila jsem, ze hudba pochazi z mse. Pri ni se v kostele tancuje. Tak jsem se snazila s deckama blbnout a tancovat. Jak na me asi ostatni koukali? Hloupa a nemyslici obruni? Byl to totiz pohreb. I kdyz dnes, o dva tydny pozdeji po teto udalosti, vim, ze i na pohrbu se slavi, hraje a tanci. Mrtvy si zada, aby pozustali oslavovali. Alespon pokud umrel prirozene, starim. Uff, kolik nepochopeni a neznalosti me tu doprovazi!
Vratili jsme se do Busuy. Skakani ve vlnach, capoeira, fotbal, hry s mistnima deckama, karty, obedovecere u Elizabeth, nastvany a zaneprazdneny Eben.
Odpoledne jsme vyrazili smer Butre, supi vesnice (nebo alespon ve spanelstine je buitre sup a okoli Busuy se jimi hemzilo). Gabi, Martin, Steffi a ja. Nedosli jsme ani na konec busujske plaze, kdyz bylo jasne, ze za svetla nedojdem ani tam, natoz zpet! Pokracovat pres kopec tropickym pralesem dal, nebo se vratit? Zvolili jsme druhou variantu, ale to uz Martin mizel kdesi v predu v housti a na volani neodpovidal. Vratily jsme se. Posedavali jsme pak jeste v baru nad kartami a mistni hrou oware, spolu s dalsimi obruni a bibini.
Tak probihal nas asi nejklidnejsi a nejuvolnenejsi den v Ghane.
