Zmateni a nepochopeni jsou asi nejvystiznejsi jmena pro me pocity ohledne naseho EVS projektu. Jakekoliv nase apriorni predstavy z Evropy se nerealizuji, vsechno je stale jinak. I ten nejmensi detail, ktery se nam zda jiz domluveny a dany, je konstantne zpochybnovan, menen, navracen do puvodni podoby a rediskutovan. Vyjadreno takto, nezni to vubec negativne, ale kdyz se ocitam uprostred takovych debat, citim se beznadejne. Vsichni z nas.
Prvni ctyri dny odbyvali nasi tri kordinatori veskere dotazy s tim, ze se vse dozvime na treninku, pripadne brzy. Manana koncept na zivo. Pry si nechteli vymyslet historky, protoze my, Evropani, bychom jim jiz neverili. I presto sidli ve vetsine z nas seminko nejistoty, ktere vzeslo z naproste protikladnosti jejich vypovedi ci jejich slov a cinu. Kazda nase setkani se nasledne projevuji v pokleslych tvarich i dusi vsech, jedinou nasi vyhodou je, ze zde nejsme sami. Prvne v zivote maximalne ocenuji spolecne souziti. Myslim, ze mi v Praze bude chybet.
Smirili jsme se s nedostatkem informaci vcas a tesili se na nase prvni workshopy s deckama. Hlavne uz zacit neco delat a jen cely den nesedet a necekat. Pondeli nam znelo jako zaklinadlo. Ovsem v pondeli jsme, stejne jako v patek, podali ruku reditelce ci rediteli skoly a upresnili o detail vic. Ano, zitra prijdem.- V kolik? – Kdy je nejvhodnejsi cas pro deti? – Po obede. V pul druhe napriklad. – Fajn. – Jak velkou skupinu deti budete ucit?- Myslela jsem, ze je to domluvene a ze se s nimi dnes setkame. Hm, tak kolem patnacti lidi. – A jak stare? – Tak 12-15. To nebylo nic predem domluvene? Proc jsou ve skolach prekvapeni, ze nejsme profesi ucitele? Nerozumi, co znamena dobrovolnik? Proc se zda, ze nevi nic o aktualnim projektu? Jak probihaly predchozi domluvy? Proc nikdo nic nevi? A dockame se dnes seznameni s detmi?
Pondeli. Vstavali jsme v sedm hodin, abychom stihli hodinu twi a pak workshopy s detmi. A jak to dopadlo? Twi se zmenilo ve snahu pochopit par komplikovanych vet (alespon dobre ze jsme neprobirali obdobne vety jako pri vesele ga-hodine: Mas problem s vlasem? Mas velky problem s nosem? Tvoje hlava je mala.). Nasledovala debata o tom, do jakych skol pujdeme. Pro upresneni, tri dny predtim jsme obdrzeli seznam skol a dobrovolniku v nich. Take jsme tyto skoly navstivili a osobne se predstavili reditelum i detem ve tridach. Nechapave jsme tedy dalsi dve hodiny diskutovali a cekali. Nase skupina, vedena Kingsleym, vysla, venku prodiskutovala cestu a nakonec jsme se vratili dom a Kingsley odesel jen se Steffi. My cekali dal. Pak vyzvedl i nas a odesli jsme do me Mary Star of the Sea. Po zminovanem mini-rozhovoru jsem se nastesti mohla vratit sama domu trotrem a cekat na obed a na ostatni. Jaka uleva, kdyz vam nekdo nezakaze pohnout se nekam sam! (bohuzel byl za to Kingsley vecer servan I bez ohledu na nase vysvetlovani, nebot takhle si to Eben nepral. Maji nas prece na starosti a nam se nesmi v zadnem pripade nic stat!!). Odpoledne jsem s Gabi vyrazila na prochazku po okoli. Spousta lidi chtela byt nasimi prateli. Abychom je neurazili, rozdavali jsme cisla, mavali, zastavovali se k pozdravu. Pri setmeni v sest odpo jsme zamirili zase domu.
Ve spolecne mistnosti byla pohrebni nalada, ve tvarich vsech bylo viditelne nastvani a unava. Toto jsou priznaky meetingu. Poslusne jsme sedly a poslouchaly dalsi nesmyslne debaty. Eben, hlavni koordinator projektu, se me zeptal, jak to probihalo. Chces zmenit tvoji skolu? Cozeee? Ne. Proc bych mela chtit zmenit skolu? Vratil se ke mne pocit naprosteho nepochopeni, a tak jsem se zeptala, z ceho usoudil, ze bych ji chtela zmenit a zda on sam ma nejaky duvod ci dojem, ze by takova zmena mela nastat. Eben mi proto zacal vysvetlovat, jak zacali spolupracovat s privatnimi skolami a vsemozne okolnosti kolem. Asi tak, jako kdyby na dotaz ohledne Cim topite, vam nekdo zacal vykladat o dinosaurech a preslickach a vselijake prehistoricke kvetene. Ani ja, ani nikdo nepochopil vztah mezi mou otazkou a Ebenovou odpovedi. Nasledovala Kingsleyho velmi tiche vysvetlovani dalsich okolnosti, ktere celou situaci jeste vice zamlzovaly. Zustala jsem u toho, ze skolu menit nechci a jejich odpovedim nerozumim a posleze se zeptala Ebena o samote, co to melo znamenat. Zatimco ve skupinach nikdy neodpovida otevrene na dotazy a vetsinou je vlastne ani nevyslechne cele, pri osobnich “konzultaci nespokojenosti” se vsechno opet osvetli, nalada vylepsi a na chvili vznikne pocit pochopeni. Up and down. Dozvedela jsem se tedy (neprilis presvedcive), ze me jmenoval jen jako priklad, kdyby nekdo chtel zmenit skolu, tak aby to rekl, ze se s tim da neco delat. Pusobi na me, jako by byli natolik otevreni zmenam, ze pak nic neni mozne uskutecnit prave kvuli tem zmenam, a ze naopak my, Evropane, potrebujeme cosi stabilniho a pocitame s jistymi nemennymi faktory. Zvlastni. Pote nasledovala jeste dalsi delsi “debata” a naprosto absurdnimi argumenty o tom, zda muze Gabi jit do dalsi skoly vyucovat kresleni. Eben byl z neznameho duvodu proti (i kdyz rikal, ze v tom neni zadny problem a naprosto s Gabi souhlasi) a Michael, ktery skolu doporucil, pro. Hadali se jako Brazilci v La Fabrice a my se jenom nasrane stahovali do sebe nebo odchazeli z mistnosti. Mam pocit stejneho zoufalstvi jako pri Batizadu a rada bych nekdy pochopila, proc si tak strasne nerozumime a kde vezi ty rozdily.
Hoj, hoj, úroveň tvých článků je stále vynikající. V Ghaně jsem nebyl a asi ani nebudu, takže takovou zkušenost, jakou jsi udělala a vlastně stále děláš nebudu mít – nicméně pamatuješ na náš hovor někdy v červnu u Velblouda, když jsem – nevěda vůbec, že do Ghany jedeš – použil Ghanu jako příklad, kdy je potřeba při případné spolupráci maximální ostražitosti? Nemáš po krátkém pobytu teď týž pocit? Jinak se v Ghaně ohřej do zásoby, tady vypukla pravá zima se vším, co k ní patří – kalamity, závěje, přerušené dodávky el. proudu apod.
Čekám na Tvé další články. Ahoj
Zdar švestr,
tak jak jde život? Nějak dlouho se neozýváš.
To jsi taky spadla do hajzlíku? LOL
Tak si udělej chvilku a písni aspoň semka něco, nemusíš zrovna tvořit román.
Měj se.
L.