Binh ninh, ninh binh … aneb nejedno nečekaně krásné překvapení

Vůbec jsme to nečekali. Vlastně jsme sem vůbec nechtěli jet. Teprve Eva to vynesla z neutrálních oslav knižního průvodce k naší pozornosti, a tak když kvůli tajfunu nad zátokou Ha Long do ní nesměli vyjet turistické lodě, nasedli jsme na vlak směr Binh Ninh. Nebo Ninh Binh? Tak podobná slova, vyslovovaná různými tóny, nebo jen odlišená jednou hláskou pro nás představovala nejen na vlakových přepážkách opravdový kvíz.

Čekali jsme zapadákov. Nikde ani nohu, tedy evropskou nohu. Chudou zem plnou zelených rýžových políček.

Vystoupili jsme večer z vlaku a před námi neonovaly cheap food a cheap hostel a banana pancake a coffee. Trochu jsme se přepočítali. Alespoň na těchto padesáti metrech před nádražní budovou. Levný Queen hostel se za dva roky rozdvojil ve své osobnosti – luxus požadující Queen na pravé straně a baťůžkář-friendly Queen na levé.

Na recepci jsme se ráno potkali s Ondrou a psychologem, jehož jméno jsem si bohužel nestihla zapamatovat (každopádně zdravím na Moravu ). Moto taky půjčuje majitel hotelu. Oni odjeli na automatu, my asi o půl hodiny později na poloautomatické. A už v městě jsem neustále drcala do Martina, který se usilovně snažil kroutit zrcátkem, aby ho utáhl a něco viděl; nejen slyšel. Za klasickými noodle domy tu a tam vykukovaly kusy rozeklaných skal. Jen tak decentně – tu metr úzký komín, tam hromádka čouhající mezi domy. Jinak rovina.

Vyjeli jsme z města a pohled na ty poházené skály se rozevřel doplna. Opravdu vypadaly jak dračí hřbet, nebo snad rozházené rybí šupiny po Vánocích – kdyby je tu ovšem slavili. A kromě těchto pevninských skalisek jen rozlehlé roviny s trsy zatopených rýžových rostlinek, zdobenými hrobkami a kříži a batolejícími se bůvoly či husami. Mohutná fabrika doplňovala krajinu, aby člověk náhodou nezapomněl, že je v zemi uctívající těžký průmysl.

Podél silnice domky-obchody-restaurace-dílny.

Někdo vystřelil z děla.

Hrozně jsme se lekli, zastavili, zmateně pobíhali, nic neobjevili, jeli dál.

Blížili jsme se ke kompaktní mase vápencových skal, zarostlých bujnou tropickou vegetací. Vystoupali jsme na jeden kopeček, zmateně se pak orientovali, neboť namísto národního parku Cuc Phuong byl kvalitně značen pouze hotel Cuc Phuong. Pozdravili jsme tamní portýry a za hustého deště vyrazili zase zpět a druhou odbočkou.

Průvodcovskou prohlídku jsme projedli. Příprava rýže se zeleninou a závinovitou vaječnou omeletou zabrala nečekaně dlouho času. No a káva. A tak jsme si přisedli k takovému bloňďákovi, podle odhadu i podle jeho pozdějších slov Němcovi. Na civilce. Stará se tu v centru o zraněné a odchycené želvy, které se místní lovci pokusili prodat do zahraničí. Dřív dělal s ohroženými opicemi. Ty dřív putovaly z Vietnamu na místní či čínské stoly, ale vzhledem k jejich nedostatku se už často pašují až z Laosu či Kambodžy, přes Vietnam do Číny a světa.

Dohonili jsme našeho průvodce a ten nám dal rychlopřednášku o místní záchranné stanici. Tohle je langur s bílými trenkami, tohle makak, támhle gibon. Vše v nesrozumitelné angličtině, takže pokud by neexistovalo heslo Cuc Phuong národní park na Wikipedii, vím stejně prd co to bylo za opice. Co zvládl za tři minuty, zopakoval pak Jonas za čtyřicet.

Rozloučili jsme se s Jonasem, přivítali s Moravákama a nasedli an motorku, rychle směr turistický trek, ať ho stihnem před setměním. Jeli jsme rovnou asfaltovou cestou, mezi nádhernými zeleně porostlými kopci. Občas se ozvala rána z děla, to už jsme ale pochopili, že je vydává náš výfuk. Minuli jsme odbočku k ancient tree nalevo. Minuli jsme hotel a jezero napravo. Jezírko s rybářem, splývající svým oděvem s okolní palmovou krajinou. Minuli jsme odbočku na jeskyni, další ancient tree, další bažinu. A cesta ne a ne končit. Jak tak člověk medituje na té dlouhé, rovné cestě, překvapuje ho ta absurdita brázdění národního parku na řvoucí motorce. Proč jediný delší oficiální trek začíná dvacet kilometrů od vchodu do parku a jezdí se k němu na motorových strojích?

Hlodala v nás časová pochybnost a obava z jízdy po tmě, takže jsme se po nekonečných dvaceti minutách zase otočili zpět a pádili se vyfotit s ancient cinnamon tree a vylézt alespoň na vyhlídku hned za vchodem.

Rozprostřel se před námi pohled na nekončící zeleň. Vzpomněla jsem si na tygří pyramidu v El Miradoru na pomezí Mexika a Guatemaly i na bezejmneou pyramidu v Yaxhá, z nichž jsem kdysi obdivovala podobné tropické krajiny. Klid. Nekonečný klid.

Cest zpět jsme – jak jinak – jeli po tmě a v muším dešti. Kombinovala jsem schovávanou za Martinem s navigací po tmě, zatímco Martin byl této muší kanonádě vystaven naplno a taky dojel s asi dvěmastypadesátišesti muškami v očích, ve vlasech, přilepených na různých částech tváře, krku, oblečení.

Večer jsme se odměnili vynikající pouliční Xao, při němž si kuchař pokaždé málem ohořel celé ruce. Mohl by vystupovat na Letní letné se svou ohňovou show.

Dozvěděli jsme se, že zase turistům otevřeli Ha Long a vydali jsme se zpět na sever. Z pevninské Ha Long do mořské, respektive nejprve na ostrov Cat Ba.

Nekonečné putování starou čtvrtí Hanoie

Podle průvodce měla být Hanoi klidným, skoro venkovským městem, neprosto nesrovnatelným s dynamickým a mezinárodním Saigonem. Nesrovnatelné tedy jsou, ale poklidné?! V Hanoii – a ve Vietnamu vůbec (oproti třeba Česku) – to žije.

Změny nastaly asi docela nedávno, ale každopádně tamními ulicemi brouzdají tisíce motorek, každá z nich o sobě dává vědět hlasitým troubením a mezi nimi se proplétají turisté, prodavačky a autobusy. Každý centimetr ulice je něčím vyplněný. Chodníky by se měly spíše jmenovat parkovníky. Obchody se z domu vysouvají na úzké parkovníky, kde se o místo dělí se stánkami, stolky s miniplastovými židličkami, stojícími i jedoucími motorkami. Nad nimi bdí vysoké hubené domy – kvůli nižším daním se stavěli takto, takže vznikly takové barevné nudle pho (to jsou ty hranaté, široké rýžové nudle) podél ulic. Všude neonové nápisy, reklamy. Sem tam za smotkami kabelů vykukují střešní draci buddhistických pagod. Vře to na ulici i v hrncích s polívkou pho.

Ale není tomu tak dávno. Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech se místní nesměli stýkat s cizinci. Nesmělo se tančit a zpívat. Jako v Půlnočním království. Jen jeden bar měl licenci na tanec dvakrát týdně a tam se scházeli všichni cizí.

Dneska se v Hanoii i celé zemi nepochopitelně kloubí vláda jedné strany s konzumerismem. Vizuálně je to vidět na bilboardech tvarovaných ve stylu pagody, vlajkových stožárech (kde vedle vietnamské vlajky stále plápolá i ta sovětská) nad ulicemi plnými malých podnikatelů či v parcích, kde pod Leninem místní děti, mláděž či dospělí tančí breakdance, hrají badminton nebo jezdí na neonově blikajících kolečkových bruslích. Ho Chi Minovo muzeum je fenomén sám o sobě. Z plastové sopky se stává symbol nacionalismu a výhry lidu, která se postupně rozšiřuje do asijských, afrických a latinskoamerických zemí, zatímco pražský kubistický dům pod Vyšehradem či Picassova Guernika jsou odmítnutím fašismu a tudíž oslavou komunismu. Architektonicky, Nová scéna národního divadla hadr. A do toho všechen ten obchodní rej, ten konzum (který ovšem asi nepřekvapí vzhledem k tak dlouhé době válek a chudoby).

Uprostřed města leží legendární jezero Hoan Kiem, ve kterém žije obrovská stoletá želva (jsme si mysleli, že je to vše pohádka, ale pak jeden Němec, civilkář, tvrdil, že nejenže slavná želva žije, ale měla zdravotní problémy a museli ji nedavno ošetřovat než ji zase vpustili do svého rajónu a při té příležitosti se s ní prý seznámil osobně). Na malém ostrově stojí mezi starými stromy Chrám Nefritové hory, před kterým místní staříci svádějí boj v jakýchsi vietnamských šachách, v němž lidé zapalují vonné tyčinky a obětují sklenice limonády a před kterým, podél ostrova, běží obrovská, neonově osvětlená reklama. Moje znalosti vietnamštiny ovšem na ni nestačí.

Ale jinde vystačíme i s češtinou. Točí se tu pivo dle české receptury – zkoušeli jsme ho jak v Pragoldu, tak v GoldMaltu. Tam jsme se mezi obrazy Muchy a zobrazením Hluboké potkaly asi s osmdesáti Vietnamci-Čechy, co kdysi v Československu studovali a stále se scházejí, aby si pochutnali na držkové (i s majoránkou!) a pivu a zazpívali české lidové.

A vše se tu rychle vyvíjí a mění; i tento život staré čtvrti je neuchopitelný. Kde se přes den prodávají trička různých značek, stojí večer najednou barbecue bar. Z tamní židličky by člověk mohl sledovat dění na křižovatce jako v televizi – bez nutnosti neustálého přepínání, protože tady se pořád něco děje.

Zivot v nocnich vlacich na trase Hanoi – Sapa

Jak jsem avizovala posledne, dnes to bude trochu praktictejsi pohled na samotne cestovani. Po prvnich trech dnech stravenych vHanoijsme se rozhodli ozkouset trochu horskeho vzduchu v Sape a vydali jsme proto na cestu. Nase rozhodnuti ovsem prislo klasicky dost pozde, coz v realu znamenalo vyprodana mista na luzkovy vagon. Nu co, tak jednu noc prosedime, zvladli jsme to loni do Popradu, zvladneme to i do Lao Cai.

Vecer jsme presli koleje a pokochali se prvnim vagonem s klasickymi polstrovanymi sedackami a zamirili dal. Trochu nas pak rozhodil pohled pres okna druheho vozu, za kterymi se tisnili drevene lavicky. Ano. I treti, tedy nas, vagon byl tou nejnizsi tridou. A jeste ke vsemu jedno z nasich mist bylo obsazene. Gestikulovala jsem, ze to tedy ne a oni mi vnucovali svuj listek na vedlejsi misto. Ale my taky chteli sedet spolu, a tak jsem si prosadila svou (musi se ovsem nechat, ze na me ta Vietnamka nespustila svuj neprijemny a neustupny krik a zrak, kterym obvykle dosahuji sveho).

Sedeli jsme. Vlak se naplnil. Ty dva, co zustali sedet proti nam, se nelibe koukali na nase dlouhe nohy. Manzel se vymenil s manzelkou, ktera se mela vejit proti Martinovi lepe. Tvarila se vsak, jak kdyby snedla tunu citronu a my byli navic nejakymi americkymi nepriteli behem predchozi valky. Prisla prvni zastavka v Hanoii. Druha. Vlak se zacal preplnovat. Lidi si zacali lehat pod ty drevene sedacky. Vytahovali ty jejich neuveritelne miniplastove zidlicky pro panenky (ktere mimochodem jsou  nabytkem vsech poulicnich restauraci a kavaren) a sedali si na ne – nejdriv mezi lavice, pak i do chodbicek, kterymi ovsem ke zlosti vsech neustale chodili nabizet vlakove obcerstveni jak v letadle a pred kterym museli vsichni zase vstavat a ustupovat.

Manzelka si taky sedla na minizidlicku mezi lavice a celou lavici prenechala otcovi. S nohama se uz nedalo pohnout. Ale pani se asi poprve usmala a ukazala, ze otce boli bricho. Ten vytah triko a ukazal obvazy po operaci. Aha, nu tak to se skrcime, to je jasny. Ale stejne jsem jeste doufala, ze treba usneme. Ze zhasnou svetla a nejakym zazrakem, asi unavou, usneme.Pohodine, kdy nastoupili dalsi lidi, jsem pochopila, ze je to omyl.

Lidi byli ulne vsude. Navic uz pribyli opili. Taky zvracejici mladez (no na zachod to nastesti stihli), co predtim ohlusujicne poslouchala nejake bolywoodske songy. Zena s ditetem v naruci, co stala nad nami a nevedela, kde a jak se uchytit a v nas zacalo hryzat svedomi. Sedla si na okraj k odoperovanemu muzi a jeho dcera ji nelitostne vyhnala a jeste ji ustedrila hodne zly pohled. Smrskli jsme se s Martinem jeste vic, aby se vesla k nam. To vyvolalo necekanou reakci. Manzelka se na nas usmala. Manzel nam nabidl litchi. A lidi v okoli zacali s nami alespon gesty komunikovat.

Pochopila jsem, ze se nevyspime, protoze svetla zustanou zapnuta, lidi bude pribyvat, hudba asi taky bude hrat celou dobu a lidi mlcet nebudou. Tak jsem zacala pozorovat ty lidi a uzivat si tu moznost videt, v jak silenejch podmikach tu lidi cestujou a nijak jim to neprijde. Naproti vlevo spali pres sebe tri mlady kluci, pod nima na zemi dalsi dve osoby. Manzel, co driv byl jeden tvrdy citron, rekl zene s ditetem, at si jde presednout vedle k nim na stolicku a on ze ji bude chvili drzet caparta, at si odechne. Decko, ktere behem tech osmi hodin ani jednou nezabrecelo (fakt jsem premyslela, jestli je zivy). Manzelka, ktera se najednou usmivala jak na nas, tak na tu zenu. Obcas se mi ty jejich drsne tvare zdaji jen obalem, ochranou, ale kdyz se clovek dostane pres nejakou mez, jsou neuveritelne mili, ochotni a skromni. Proste, najednou se tam pred nami otevrel svet sam o sobe, svet ktery v tu chvili zacal byt zajimavejsi nez samotny spanek (no ale po prijezdu v sedm rano uz jsem zas touzila po kapce toho spanku a nakonec jsme prospali cele poledne). No jo, vim ze je to „romantika“…

Na zpatecni cestu jsme se vsak rozhodli vyzkouset nocni luzkovy autobus. Pohodlny. Krasne jsme se vyspali. Az ramo vedle nas zacli zmatkovat Izraelcani. Pry uz mame ctyri hodiny zpozdeni a jim uletne letadlo. Ctyri hodiny zpozdeni na devitihodinove ceste? Nu, naonec jsme jeli sedmnact hodin a to je to odhadem tak tri, ctyrista kilometru. V autobuse sledovat co nebylo, tak jsme zirali na vsechna ta ryzova policka, obchudky podel cest ktera jsou asi stejna tady, jako v Latinske Americe ci Africe, a na monumentalni komunisticke stavby a bilboardy s volebnimi ci veteranskymi motivy a vietnamskou a sovetskou vlajkou. Nektera spojeni v tehle zemi mi zatim fakt prijdou nepochopitelna.

Neni Sapa jako Sapa

V Cesku mnozi znaji Sapu jako vietnamskou velkotrznici v Praze, Písnici. Ale o nejakou desitku tisic kilometru dal na vychod najdeme jeji starsi jmenovkyni. Docela by me zajimalo, odkud ten nazev, protoze podobne mi zatim rozhodne nepripadaji. Jedna v horach, druha mezi sidlistem na kraji mesta. Jedna multikulturni, druha vietnamsky mluvici. Jedine ten cily obchodni ruch je jasnym pojitkem.

Do Sapy jsme dorazili dopoledne, ale znaveni celonocni cestou ve vlaku a la mistni jsme hned padli do postele a az odpoledne sli prozkoumavat vietnamskou, tedy tu multikulturni Sapu a nejblizsi vesnici Cat Cat. Prostredi – obklopena vysokymi zelenymi horami s terasovitymi ryzovymi polickami, s vrcholky castecne v mracich – je tak malebne a vzduch tak o stupen, dva nizsi nez v Hanoi, ze je to raj nyni pro turisty a i kdysi pro Francouze. Ti tu vystaveli honosne vily, hotely a snad i tenisove kurty. Trochu jako pest na oko. Schazi se tu vesnicane z okolnich horskych vesnic, podobne jako v mexickem Chiapasu. I tady se vsichni navstevnici vcetne nas tvari, ze je nevidi, protoze nestoji o ty levne cetky. Ale holky i stare zeny v tmavomodrych, zdobenych satech a radoby fotbalistickych podkolenkach, s hrebeny ve vlasech a gumovymi sandaly na nohach tu doprovazi vsechny prichazejici a po klasickych trech dotazech prechazeji na predvadecku. Where are you from? What is your name? How old are you?, vyslovene neuveritelne dobrou anglictinou aniz maji pravdepodobne nejake vzdelani. Buy from me – vysivanou tasku, polstar, prehoz, tak stribrne nausnice, naramky, nebo aspon pleteny naramek. Mas rad hudbu? Mam tu pekne berimbao de boca (no, takhle to samozrejme nerikaj, ale nevim, jak se jmenuje ani vietnamsky, ani jazykem Hmongu, ani cesky – jsem zas nedavala pozor na muzikologii ). Jen za ctyricet tisic dongu. Odchazime. Tak tricet. A po par krocich hned od znova. Hello, where are you from?

Zatimco zeny makaji a behaji od turisty k turistovi, chlapi sedi na motorkach a nabizeji svezeni ci pronajmuti jejich motorky nebo kdesi v koute kouri hasis (no mozna je to jen tabak) ci popijeji ryzove vino. Ten jsme si teda nedali, ale motorku ano. A vyrazili jsme do udoli na navstevu indigenous vesnicek. Prvni zastavka ticket office – kamkoliv se clovek tady pohne, musi platit. Ctyricet korun na osobu. Na otazku komu ty penize jdou mi ovsem neodpovedeli… Dalsi zastavka Lao Chai. Asfalt nahradili kameny a prach a ja sesedla z kone a nechala Martina samotneho tahat stroj, protoze po tom uz neslo jet a vlastne jsme asi i trochu odrovnali buhvi co, protoze to od te doby porad chcipalo a vydavalo velmi zajimave zvuky. Vzhledem k nasim schopnostem moto-mechaniky jsme byli nuceni jen doufat v happy end. Pres kamenou cestu vesnici jsme tedy sli a trojita sestava Where are you from nas provazela s jeste vetsi intenzitou. Dosli jsme tak podel reky a domku/obchodu plnych suvenyru az k druhe vesnici, Ta Van, kterou by meli obyvat lidi Giay a Dao (ale Hmongu tam bylo stale dost a navic dalsi zeny s cervenymi satky na hlavach, ktere uz nebyly tak vytrvale).

Zase jsme osedlali nasi zlutou Hondu a vyrazili do kopce na lepsi silnici a pak dal do neznama. Sjizdet k rece a vesnicim se nam po pravde uz ani moc nechtelo, a tak jsme si uzivali jen vyhled na hory posete ryzovymi a kukurickymi polickami v neuveritelnych vyskach, sledovali jsme ty vlnite obrazce, deti hrajici si na hrbetech buvolu, domky podel silnic ve kterych muzi nejdrive vydlabavaly z dreva komplikovane sosky a pozdeji pracovali s kovem ci prodavali obcerstveni. V dalsim udoli uz bylo vice prumyslu a kopce sedrene az na hnedou zem, u reky jakesi fabriky a ve tretim se zase pestovala kukurice a ryze. Decka tam na drevenych kolobezko-skatech sjizdely kopec a plivali an nas vodu, kltera tam vytekala z jakesi hadice. Po chvili jsme se otocili a vyrazili zpet / mraky se zacaly stahovat.

Projeli jsme Sapou, dali si na trzisti dosud nejlepsi bun cha a smazenou dyni zatimco venku se strhl neuveritelny lijak. Pak jsme zamirili jeste 14 kilometru na zapad, shlednout z prusmyku Tram Ton, ktery byl skoro cely v mracich. Ale vyhled na kolonialni stavby Sapy i vrchol Fan Si Pan jsme si predtim jeste uzili.

Motorka vracena, cas na pivecko na namesti s hvezdou uprostred. Pani nam natocila rovnou cely litr, takze jsme pozvali prochazejiciho Brada a [One Me] z Koreje na sklenku. Nakonec jsme zvladli tri (je to spis voda, nez opravdove pivo – silne se tu dela jen v ceskych restauracich v Hanoii ) a k tomu fialovou sladkou bramboru primo z grilu.

Ted s nimi mame sraz na obed, takze utikam. Vecer jedem spacim busem zpet do Hanoie, tak priste popisu rozdilne zpusoby cestovani – aneb jak tu jezdi mistni a jak jezdi turiste, nmo a pak samozrejme taky pohled na samotnou Hanoi.

Záblesky Londýna

Racionální.

Chladný.

Nutí tě mě stále na něco myslet, stále na něco myslí.

Mind the gap, když nastupuješ když vcházím do jeho podezemních strojů.

Procitám ze svých pocitů a obdivuji se novým.

Smíšeným.

Kolik tváří má toto město?

Kolik tváří má toto město?!

Jeho zdi jsou uhněteny z jednotvárných cihel, z kamenů, ze skel a kovů. Staré i nové ikony spoluvytvářejí postmoderní scenérie. Ćerní Austinové, červené dvoupatráky a fádní kontejnery na lidi brouzdají venkovními nákupními galeriemi i zapomenutými uličkami. Rostou tu okurky, tyčí se finanční domy i lesy jeřábů, fabriky se mění v galerie. V čínské čtvrti zavěšuje číšník do výlohy čerstvou večerní nabídku, zatímco místní Indonésané, Západoafričané, Thajci, Mexičané i Italové lákají v bývalých konírnách stotisícihlavý víkendový dav na své speciality. Novodobý Michelangelo arte povery zahrnul antickou Venuši obnošenými hadry i novým smyslem. Na tržišti se co chvíli holka znevšedňuje a proměňuje v operní zpěvačku. Zpívá italsky. V Londýně se mluví třista jazyky.

Rozmanitý a proměnlivý.

Za tmy absurdní a tmavý.

Ghalerie

Kasoa road…tepna meho ghanskeho zivota

Vodafone dovedl marketing a reklamu do extremu

God will provide fufu, banku nebo jine mistni speciality

Sedacky, vrata, lednice… Proc chodit do obchodu, kdyz muzete nakoupit rovnou na ulici?

Jezdim ve jmenu Jezise.

New Bortianor

Prodejna nabytku cestou do Akkry

Jesus saves communication centre

Poulicni prodejci na Kaneshie market. Mimochodem, vsimnete si zakazu zastaveni ;)

Jeste jednou z Kaneshie. Trziste i autobusovy a trotrovy nadrazi

Prodavaci na Kaneshie

Patro treti. Oddeleni svadlen a krejcich

God is with us i v trznici

Centrum mesta alias trziste Makola

I Ghanske decka miluji fotbalek

Akkerska plaz

Loterie v narodnich barvach

Nadrazi? Trziste?

Po sovetsku ve velkem stylu. Proc ale nikdo majestatni prostor hlavniho namesti nevyuziva?

Pruvodce po Akkre aneb jak malem unesli Juergena

Nkran. Kolikrat jiz jsem navstivila toto mraveniste a stejne mam pocit, ze jsem ho nevidela. Spousta nespojitych tvari, casti bez celku. Nebo se mylim?

Kasua road je tepnou meho mistniho zivota. Stoji u ni nas dum, skola, internet café, dva hotely s bazeny, Homey’s, prodavaci cokolady a plantain chips i Kaneshie market. Uprostred lampy slouzici nejen k osvetlovani (za predpokladu, ze funguje elektrina). Nedavno jsme se ja a Kassy vracely z bazenu. Poprchavalo. Najednou se na druhe strane zablesklo, zakourilo a jedno z aut se roztocilo nasim smerem. Nastesti mu v ceste stala prave jedna z lamp (dnes uz polostojici) a nekolik reklam, kolem kterych se obtocilo. A nastesti se ani ridicovi nic nestalo. Sebehl se dav a my pokracovaly obezretne domu. Ale neni to nejlepsi pocit. Zvlast kdyz se casto jezdi i v odstavnem pruhu alias na chodniku, mnohdy i v protismeru. Loni na ghanskych silnicich zemrelo 1585 osob.

Kanesh, kanesh!, vola met z okynka kolemprojizdejiciho vanu. Mavame na nej a nasedame. Nase oblibena odpocinkova cesta, ktera se da uskutecnit i za jedno dopoledne, smeruje na Kaneshie Market. Mimochodem, v Ghane dokonce existuji autobusove a trotrove zastavky! A na Kaneshie se z New Bortianoru da jednoduse a relativne brzy dostat.

Velka zluta budova s cervenymi napisy Maggi hosti v prizemi stanky s potravinami, v prvnim patre drogerie, par papirnictvi a dalsich drobnych zbozi a ve tretim latky a svadleny, tvorici z nich elegantni saty a kosile. Ghanane velmi dbaji na vzhled a na eleganci, takze se vetsinu casu musime za sebe stydet (zvlast kdyz i slusne obleceni po obdennim prani  naprosto ztraci barvu, strukturu i tvar). A nuti nas premyslet, jak to vlastne zvladaji kombinovat: bydlet napriklad v malem, drevenem domku bez tekouci vody a pritom stale vypadat tak ciste a upravene! Nebo chodit ve vysocich podpatcich temi prasnymi tereny.

Kolem budovy se rozprostiraji dalsi stanky, prosteradla, misky ci klicky s dalsim zbozim; vetsinou potraviny, zive, uzene, smazene i balene. Nabidka je vsak dost omezena. K tomu obrovske parkoviste troter. Dalsi chaoticky zastavuji podel budovy, obklopuji je prodavaci, rychle se plni novymi cestujicimi a zase pokracuji v ceste.

Zatimco navsteva trznice ve dne predstavuje prijemne zpestreni a relativni klid (maximalne sem tam nejake zvolani Obruni, how are you? Come here!), dnesni vecerni prestup me dost prekvapil. Ze se ve spicce spatne shani misto v trotru jsme zjistili uz vcera, kdyz nam Kassy s Ashleigh vypravely sve putovani ze shopping mallu. Na zastavce staly predlouhe fronty, na trotro do Kasuy cekalo ve fronte kolem padesati lidi. V momente, kdy se auto priblizilo, zacali se vsichni dovnitr cpat a koristit misto. Pak se zas uklidnili a ufrontili. Holkam se podarilo dostat uz do tretiho, a to jen diky zasahu dobrotiveho pana, ktery drzel dav nez ony nastoupi. Alespon v necem je vyhoda byt obruni. Podobne jsme na tom byly dnes. Tentokrat nam dav I mista drzela Gifty, statna pani z Kasuy. Krome toho jsem ale predtim nekolikrat citila otevirani zipu sveho batohu (osvedcil se mi vsak darek od Jany -> diik) a cizi ruce v mych kapsach. Malem mi unesli Juergena, ktery tam klidne spal! Ulli zato nekdo strhl korale z krku, jine zene ukradli jidlo. Kdyz nam predtim nejake holky rikaly, at si na Kaneshie dame pozor na kapsare, moc jsme tomu nevenovaly pozornost, nebot jsme tu jeste nezazily ani v naznaku pokus o kradez, vyjimaje tzv. obruni ceny pri nakupovani.

Na Makola market jsem dnes s Gabi a nasi vernou kamaradkou Patience stravila alespon tri hodiny – kde je trzisti zacatek a konec jsem ale nezjistila. Zato jsme probloudily sekce s damskym oblecenim, jidlem, s kadernicemi a svadlenami, s galanteriemi, s botami a s panskym oblecenim . V tom damskem jsme se s Patience seznamily. Pridala se k nam, kecala nam do nakupovani, overovala ceny, dovedla nas k skrytym zakoutim s koralkami pro Gabiny decka a pozdeji k narodnimu divadlu. Tim si konecne (asi po hodine L) ziskala nasi pozornost, respekt a ochotu necim ji obdarovat. Nic nechtela. Odmitala jakykoliv darek, piti i jidlo – nevidane! Jen jestli nas zase muze videt a byt nase kamaradka. V Ghane se s obruni chteji skoro vsichni kamaradit ci zenit a vdavat.

Latinskoamericka trziste jsou oproti tomuto cista a luxusni. Tady se vsude vali hromady odpadku, na mnoha mistech to smrdi bud jimi nebo latrinamy a moci. Nekdy nelze ani poznat, co na zemi je zahozeny hadr a co zbozi k prodeji. Ale ne vsude je to tak desivy! Celkove spis prevazuji drevene stanky a opet vcelku neuveritelne se i v techto podminkach lide snazi o co nejestetictejsi a nejprehlednejsi vystaveni zbozi (alespon tech cennejsich).

Cestou ke koralkum jsme se ocitli I na zeleznicnim nadrazi. Nepredstavujte si pod temito slovy nic co znate, tedy krome koleje a vlaku. Clovek by usoudil, ze uz davno neslouzi ke svemu ucelu a ze bylo pohlceno prostorove trznici a technicky silnicni dopravou. Zajimalo by me, kam tato trat vede, zda se ten vlak s cestujicimi opravdu rozpohybuje, jak casto takova udalost nastava a jak se zmeni rozpolozeni tohoto vybezku Makoly marketu.

Nevim, zda nekdy nalezneme cosi jako bezne centrum mesta, cosi jako mesto, nebot Nkran pro me je spise slepenim vesnic, trzist a cest. Pravda, z okenka auta jsme jiz zahlidli tahnouci se zdi skryvajici zrejme vyznamne instituce, tribuny kolem Independence Square (vetsiho myslim I nez zocalo v Mexicu DF), vitezny oblouk s viteznou ghanskou hvezdou, fotbalovy stadion ci relativne vysoke budovy bank. Ale asi jsem ocekavala kolonialni domy, kostely, parky, souvisle historicke (nebo i moderni) centrum. Presto, zavan evropskosti jsme dnes pocitily u narodniho divadla, rozsahle hranate houby. Krizovatka asfaltovych silnic, v dohledu pet vysokych a vetsinou prosklenych budov a park (v nemz budou v patek 6.11.2009 probihat nase vystoupeni). Navic, na schodech byl natazen cerveny koberec, na jeho zacatku zdvizen oblouk z nafukovacich balonku a kolem neho stala uvitaci skupinka prehubenych holek. Kolem prochazely opet velmi elegantne, i kdyz tentokrat spise v evropskem stylu, oblecene osoby. My si akorat ve stanku koupily samosu, prvni dobre jidlo zde. Asi budem muset objevit nejake indicke restaurace!

Cekaly jsme na Kingsleyho a na Slovinky, abychom se od divadla presunuly do TV3. Po rade dnu a tydnu planovani navstevy kina a neuspesneho shaneni kulturnich programu jsme totiz zjistili jen jmeno tohoto kina. Cekaly jsme marne. Kingsley ze je v zacpe a ze se potkame az v kine, at si vezmem taxi. Cekaly jsme u TV3, marne. Plakat filmu ale vypadal na romantickou ptakovinu s prvky nepochopitelneho dramatu ( a la Dog’s War, jenz jsme nedavno shledli na DVD), za coz se nam nechtelo utracet. Vedlejsi plakat se tvaril slibneji – ukazalo se vsak, ze ten film hraji v narodnim divadle. Premiera filmu I sing…, ktere se ucastni  i herci z filmu.

Vratily jsme se zpet k divadlu, zbyvalo deset minut do oficialniho zacatku. Listek stal 20 cedis (neco pres 200 Kc), ale tolik jsme u sebe ani nemely. A tak jsme si koupily popcorn a pozorovaly prijizdejici hvezdy i nehvezdy jako na modni prehlidce a v autosalonu. Za nami tryskala fontana a kapky vody nam osvezovaly uz dost zpocena tela, opodal si trojice kluku pozpevovala ruzne mistni hity a my si uzivaly ty chvile klidu! Prvni misto, kde si lze sednout. Prvni misto, kde na nas nikdo nekouka, nechyta nas za ruce ci nevola obruni. Prvni misto, kde jsme prosedely dve a pul hodiny a jen sledovaly deni kolem nas.

Pro dnesek to uz asi staci. Fotky a dalsi pribehy priste

 

Vylet do supi vesnice…

Nadherny pocit prekonat hranici Kasuy, misto, kde se nachazi nejvzdalenejsi ze skol. Pripomnel mi Grandhotel a zoufalou snahu uniknout z Liberce. Unikli jsme nasemu vinovemu domu na rusne hlavni silnici, rannim budickum v podobe vrtacky ci pily ze spodniho truhlarstvi, stereotypnim obedum z Homies restaurace, meetingum, neustalemu promysleni workshop, prachu, zatazene obloze i hlasitym nocnim koncertum zab a jine zvere. Po tradicnim, patecnim kureti s ryzi v Homies jsme sice nastoupili do trotra, ale takoveho, ktery nas odvezl az do Takoradi. Opustili jsme hnedocervenoodpadkovou Akru a padili po asfaltove ceste zelenymi prostory. Krovinata savana, plantaze kokosovych palem i bananovniku. Prvne v zivote jsem pozorovala palmove lesy. Sice hand-made, vysazene organizovane v radach, ale stejne nadherne. A na jejich pozadi ocean a modre nebe. Jeste zajimavejsi mi vsak pripadaly antenove lesy: vesnice plne anten pridelanych na klaccich az trojnasobne prevysujicich domy. Jako ruce natahujici se po spojeni se svetem, volajici po pozornosti. Taky jsem si zamilovala bile zdene domy, obarvene ve spodni casti nacervenalou zemi. I kdyz tu stoji pohromade dost ruznoroda staveni. Zdene, drevene i hlinene, s plechovou, taskovou i palmovou strechou, bile, hnede, vodafonove cervene, MTN-ove zlute, TIGO-ove modre ci ruzovotyrkysove. A podel silnic spousta prodavacu, klecovitych stanku,  nahradnich dilu do aut, vraku, obchudku, u nichz se zrovna srocovali davy ke sledovani mistrovstvi sveta ve fotbale. Ghana versus Brazilie. Kdyz vypuklo silene jasani a tanceni z radosti nad vitezstvim, tak uz jsme sedeli nad piveckem ci mistnimi likery v jednom pobreznim baru v Busua.

Busua je mala rybarska vesnicka s -pry- nejhezci plazi v Ghane, zaroven hnizdo obruni, predevsim backpackeru. Vzpomnela jsem si na Mazunte v Mexiku. Jako vzdy, prijezd za svetla se nepodaril. Misto tri hodin nam cesta zabrala vic jak sedm, a to byla cela na asfaltu a vice mene bez zacp! Prvni dojmy proto byly spise sluchove, chutove a cichove. Konecne zvuk vln, vune more, hudba z pobreznich baru, krikot deti… Zrak jako by nas klamal. Vlny se z nasi terasy zdaly neonove zelenobile, jako osvetlene reflektory! Drive nez k vode jsme sli k Elizabeth na jidlo. Elizabeth, „matka“ projektu foster parenting (neboli adopce na dalku), nam pripravila ryzi s nepalivou omackou, zeleninou a plantainy. Prochazeli jsme zpet poslepu ulickami, vyhybali se intuitivne nastraham v podobe kanalu, snur na pradlo, der a podobne. Konecne na plazi! Sedli jsme si na ono pivecko, zatancili na ghanske vitezstvi, seznamili se s dalsimi obruni a jeste v noci jsme se vratili a vnorili se do vln alespon na melcine.

. Konecne jsme si uzili dlouho ocekavane prasteni vlnami! Druhy den jsme za to byli slovne prasteni Ebenem, nebot jeho predtim cela vesnice peskovala za nasi neopatrnost a troufalost, jez by se mohla vymstit a zrejme vnest spatne svetlo na ne, radne obyvatele Busuy. Neni snadne pohybovat se mistnim socialnim prostorem. Evropskou (nebo spis mestskou) anonymitu nahrazuje prisna a neustala kontrola a ochrana.

V sobotu jsme se v mensim, takrka cesko-slovinskem, poctu vydali na Hrad. Zeptali jsme se na cestu a uz byla nase skupina vetsi o jednu hlavu. Hladovou hlavu. Smesice vyse zmineneho ochranarstvi a ziskuchtivosti nabyla konkretni podoby v Patrikovi, ktery se se slovy “dve, tri eura obruni nevytrhne a aspon budete v bezpeci” stal nasim pruvodcem. Tvrdohlave jsem ho ignorovala. Vzdyt jsem velka holka a zvladnu dojit z jedne vesnice do druhe J. Presli jsme reku, kde si tri mali caparti hrali a nadsene pozovali nasim fotakum, prelezli pres kopec, vymotali se mezi ruznymi kozami, ovcemi, slepicemi a gekony, minuli zeny a deti u mistni open air pradelny a dorazili k prvnim domkum, na dohled od plaze a zatoky plne nadhernych, z jednoho kmene vydlabavanych lodi. Propletli jsme se davem, vystoupali kolem kamenu s pestrobarevnymi vzory tvoprenymi oblecenim, jenz se na nich susilo, a kolem boudicky, natrene na americkou vlajku. Skoda ze tam jeste nestihli primalovat Obamu. Toho totiz v Ghane potkate na kazdem kroku – billboard s nim a prezidentem Attou Millsem nas zdravil Akwaaba uz prvni den cestou z letiste a nadale ho potkavame na vlajkach, obleceni, knihach a dokonce i na susenkach!

Patrik zkasiroval obruni a zavedl je do Hradu. Ja jsem nadale palicate sabotovala a zustala venku. Kochala jsem se skalnatym pobrezim, kde si mala decka hrala ve vode. Z mistniho skoro-panelaku nalevo se ozyvala hudba. Zrejme mse, pomyslela jsem si. Pobliz sedely zeny ve velmi elegantnich satech, zastinene plachtami pred horkym polednim sluncem. Na prsou prispendleny nejaky listecek, ktery nesel precist. Zrejme neco krestanskeho. Pod stromem si hraly deti, neco na me pokrikovaly. Sla jsem mezi ne. Pocitila jsem opet ono zoufalstvi, kdy nejsem schopna porozumet jedinemu slovu, kdy nemuzu rozlisit ani to, zda na me mluvi anglicky nebo nejakym mistnim jazykem! Pantomima predstavuje nejlepsi reseni pro takove momenty, i kdyz i tou jsem zvladla udelat nepekne faux pas. Usoudila jsem, ze hudba pochazi z mse. Pri ni se v kostele tancuje. Tak jsem se snazila s deckama blbnout a tancovat. Jak na me asi ostatni koukali? Hloupa a nemyslici obruni? Byl to totiz pohreb. I kdyz dnes, o dva tydny pozdeji po teto udalosti, vim, ze i na pohrbu se slavi, hraje a tanci. Mrtvy si zada, aby pozustali oslavovali. Alespon pokud umrel prirozene, starim. Uff, kolik nepochopeni a neznalosti me tu doprovazi!

Vratili jsme se do Busuy. Skakani ve vlnach, capoeira, fotbal, hry s mistnima deckama, karty, obedovecere u Elizabeth, nastvany a zaneprazdneny Eben.

Odpoledne jsme vyrazili smer Butre, supi vesnice (nebo alespon ve spanelstine je buitre sup a okoli Busuy se jimi hemzilo). Gabi, Martin, Steffi a ja. Nedosli jsme ani na konec busujske plaze, kdyz bylo jasne, ze za svetla nedojdem ani tam, natoz zpet! Pokracovat pres kopec tropickym pralesem dal, nebo se vratit? Zvolili jsme druhou variantu, ale to uz Martin mizel kdesi v predu v housti a na volani neodpovidal. Vratily jsme se. Posedavali jsme pak jeste v baru nad kartami a mistni hrou oware, spolu s dalsimi obruni a bibini.

Tak probihal nas asi nejklidnejsi a nejuvolnenejsi den v Ghane.

skolni prostory…

Obrazy z Ghany jsou jiz nekolik dni omezeny na par prostoru: nas byt, skola, trotro a cybercafe. Dokazat se z nich vymanit a najit dostatek casu a energie, aby se clovek prodral i do jinych mist, to se zatim malokdy dari. A uz vubec ne v nejake rozumne forme. Kdyz ven, tak pekne pohromade, skupinka blbych bilych obruni. Zacli jsme obcas s Gabi sabotovat a po navratu ze skoly prochazet mistni cesty a ulice, namisto zvatlani pri odpolednich meetinzich, pri nichz jen citime nesmyslnost promluv a posledni paprsky zapadajiciho slunce, posledni prilezitost k prochazce venku. Poulicni lampy zde totiz neslouzi k osvetleni (tedy, vcera uz vubec ne, protoze na cely vecer vypadla elektrina, takze meeting probihal pri pohrebnich svickach z naseho nuselskeho balkonu) a na cestach jsou nekdy az dvoumetrove vymoly a propady pudy, ze pad do nich se malokomu chce riskovat.

Skola.  Nejvice ocekavany a vzyvany, prvni skolni den vetsinu z nas zaskocil. Eben nam stale opakoval, ze k ghanskym detem mame pristupovat jako k slovinskym, velsskym,  nemeckym ci ceskym. Deti jsou vsude ve svete stejne. Na barve kuze samozrejme nezalezi, na cem vsak rozhodne ano, to jsou zavedene metody vyuky. A ty mistni se od nasich vyrazne lisi.

Ucitel ziskava a udrzuje autoritu nasilim. Do jakekoliv skoly prijdete, velke ci male, fialove nebo hnede, v kazde bude stat ucitel s rakoskou v ruce. K rane pak nejde daleko. Pri moji prvni hodine ve skole me doprovazeli dva koordinatori s rakoskami jako bodyguardi a byli presvedceni o sve dobrote vuci me a o nutne pritomnosti vystraznych znameni a bicich nastroju. Podle slov ucitele Maxwella, zdejsi deti nelze vychovavat bez nich. Disciplina a poslusnost se vyzaduji a s nimi souvisejici jednohlasnost ci jednotvarnost. Pri prichodu navstevy do tridy vsichni vstanou a jednohlasne zazneji Good morning. Po dotazu ohledne aktualniho zpusobu a kvality byti se vzdy ozvenou ozyva I am fine, thank you. How are you?. Uz v teto formalite je mistni komunikace obsahlejsi a priznacna se mi zda i kombinace individualniho I a sboroveho hlasu. Zasadni prvek zdejsiho zpusobu mluvy predstavuje absence neznalosti – vyraz  nevim jakoby neexistoval.  Snad jde o komplex drive kolonizovanych zemi a lidi. Tezko se pak aplikuji evropske metody vyuky.

Napriklad vcera vecer jsme se konecne sesli k priprave patecniho workshopu o talent development. Trochu jsem to pro zacatek podkopala konstatovanim, ze podle me neexistuje neco jako talent. Kupodivu to i nakonec bylo prijato a nazev i projekt jsme predelali (tedy, jeho predelani jsme presunuli na zitra). Mistni koordinator Michael se ujal slova – musime si nejdriv rozhodnout, kde kdo bude stat. Cozeeee? No jo, to je nejdulezitejsi. Jedna obruni uprostred mezi detma a dve na podiu pred nima budou prezentovat tema, on bude ten cerny vzadu. A kde budou stat deti. Cele dve hodiny jsme tedy resili zasadni otazky, coz v mistni praxi znamena formu prednasky (na dynamicky a interaktvini workshop zde muzeme opravdu rychle zapomenout a taky jsme to nakonec udelali). Obsah jakozto nepodstanou cast prednasky jsme opet odsunuli.

Cas postupuje. Uz jsme stravili mezi detmi vice jak dva tydny. Zpocatku nas desila ta prehnana ucta k autorite ucitele a to neustale kopirovani od ostatnich. Jako by nikdo nemel vlastni myslenky, nebo je neumel vyjadrit! I kdyz..mozna jen toho od nich chceme moc?! Jaky jsme byli my v patnacti? Ale pokroky jsou znat. Zpocatku jsem si nadavala, ze jsem neposlechla Ebenovy rady a nepripravila si predem nejakou hru. Proste jim ji neprdlozila, nenacvicila a nezahrala. To je nejbeznejsi zdejsi zpusob a ja se mu urputne branila a stala si za svym: finalni soutez me sere a chci, aby si deti uzili cely mesic (nejen den) a aby si stvorily hru samy. To, co se zdalo tak nesplnitelne, vsak prinasi nyni plody. Decka maji volnost, az reditelka a ucitele a nahodni ghansti kolemjdouci vali oci, jaky bordel a hluk toleruji na sve hodine (hmm, respektive, toleruji v dobre nalade a vysiluji z nej ve spatne)! Myslim, ze ze me nemaji moc velkou radost, ale aspon nic nekomentuji. Teda, zkrouhli mi hodiny, ale vyhodou je to, ze muzu ve stredu na navstevu k Ashleigh a zahybat se na hodine breakdancu . A decka prichazeji s napady a s vlastnimi  verzemi hry. Za dva dny mame vetsinu dialogu a zaroven se zda, ze mnozi z nich si uvedomuji, ze tyto dialogy nemusi doslova opakovat! Juhuuu.

 

beznadej?

Zmateni a nepochopeni jsou asi nejvystiznejsi jmena pro me pocity ohledne naseho EVS projektu. Jakekoliv nase apriorni predstavy z Evropy se nerealizuji, vsechno je stale jinak. I ten nejmensi detail, ktery se nam zda jiz domluveny a dany, je konstantne zpochybnovan, menen, navracen do puvodni podoby  a rediskutovan. Vyjadreno takto, nezni to vubec negativne, ale kdyz se ocitam uprostred takovych debat, citim se beznadejne. Vsichni z nas.

Prvni ctyri dny odbyvali nasi tri kordinatori veskere dotazy s tim, ze se vse dozvime na treninku, pripadne brzy. Manana koncept na zivo. Pry si nechteli vymyslet historky, protoze my, Evropani, bychom jim jiz neverili. I presto sidli ve vetsine z nas seminko nejistoty, ktere vzeslo z naproste protikladnosti jejich vypovedi ci jejich slov a cinu. Kazda nase setkani se nasledne projevuji v pokleslych tvarich i dusi vsech, jedinou nasi vyhodou je, ze zde nejsme sami. Prvne v zivote maximalne ocenuji spolecne souziti. Myslim, ze mi v Praze bude chybet.

Smirili jsme se s nedostatkem informaci vcas a tesili se na nase prvni workshopy s deckama. Hlavne uz zacit neco delat a jen cely den nesedet a necekat. Pondeli nam znelo jako zaklinadlo. Ovsem v pondeli jsme, stejne jako v patek, podali ruku reditelce ci rediteli skoly a upresnili o detail vic. Ano, zitra prijdem.- V kolik? – Kdy je nejvhodnejsi cas pro deti? – Po obede. V pul druhe napriklad. – Fajn. – Jak velkou skupinu deti budete ucit?- Myslela jsem, ze je to domluvene a ze se s nimi dnes setkame. Hm, tak kolem patnacti lidi. – A jak stare? – Tak 12-15. To nebylo nic predem domluvene? Proc jsou ve skolach prekvapeni, ze nejsme profesi ucitele? Nerozumi, co znamena dobrovolnik? Proc se zda, ze nevi nic o aktualnim projektu? Jak probihaly predchozi domluvy? Proc nikdo nic nevi? A dockame se dnes seznameni s detmi?

Pondeli. Vstavali jsme v sedm hodin, abychom stihli hodinu twi a pak workshopy s detmi. A jak to dopadlo? Twi se zmenilo ve snahu pochopit par komplikovanych vet (alespon dobre ze jsme neprobirali obdobne vety jako pri vesele ga-hodine: Mas problem s vlasem? Mas velky problem s nosem? Tvoje hlava je mala.). Nasledovala debata o tom, do jakych skol pujdeme. Pro upresneni, tri dny predtim jsme obdrzeli seznam skol a dobrovolniku v nich. Take jsme tyto skoly navstivili a osobne se predstavili reditelum i detem ve tridach. Nechapave jsme tedy dalsi dve hodiny diskutovali a cekali. Nase skupina, vedena Kingsleym, vysla, venku prodiskutovala cestu a nakonec jsme se vratili dom a Kingsley odesel jen se Steffi. My cekali dal. Pak vyzvedl i nas a odesli jsme do me Mary Star of the Sea. Po zminovanem mini-rozhovoru jsem se nastesti mohla vratit sama domu trotrem a cekat na obed a na ostatni. Jaka uleva, kdyz vam nekdo nezakaze pohnout se nekam sam! (bohuzel byl za to Kingsley vecer servan I bez ohledu na nase vysvetlovani, nebot takhle si to Eben nepral. Maji nas prece na starosti a nam se nesmi v zadnem pripade nic stat!!). Odpoledne jsem s Gabi vyrazila na prochazku po okoli. Spousta lidi chtela byt nasimi prateli. Abychom je neurazili, rozdavali jsme cisla, mavali, zastavovali se k pozdravu. Pri setmeni v sest odpo jsme zamirili zase domu.

Ve spolecne mistnosti byla pohrebni nalada, ve tvarich vsech bylo viditelne nastvani a unava. Toto jsou priznaky meetingu. Poslusne jsme sedly a poslouchaly dalsi nesmyslne debaty. Eben, hlavni koordinator projektu, se me zeptal, jak to probihalo. Chces zmenit tvoji skolu? Cozeee? Ne. Proc bych mela chtit zmenit skolu? Vratil se ke mne pocit naprosteho nepochopeni, a tak jsem se zeptala, z ceho usoudil, ze bych ji chtela zmenit a zda on sam ma nejaky duvod ci dojem, ze by takova zmena mela nastat. Eben mi proto zacal vysvetlovat, jak zacali spolupracovat s privatnimi skolami a vsemozne okolnosti kolem. Asi tak, jako kdyby na dotaz ohledne Cim topite, vam nekdo zacal vykladat o dinosaurech a preslickach a vselijake prehistoricke kvetene. Ani ja, ani nikdo nepochopil vztah mezi mou otazkou a Ebenovou odpovedi. Nasledovala Kingsleyho velmi tiche vysvetlovani dalsich okolnosti, ktere celou situaci jeste vice zamlzovaly. Zustala jsem u toho, ze skolu menit nechci a jejich odpovedim nerozumim a posleze se zeptala Ebena o samote, co to melo znamenat. Zatimco ve skupinach nikdy neodpovida otevrene na dotazy a vetsinou je vlastne ani nevyslechne cele, pri osobnich “konzultaci nespokojenosti” se vsechno opet osvetli, nalada vylepsi a na chvili vznikne pocit pochopeni. Up and down. Dozvedela jsem se tedy (neprilis presvedcive), ze me jmenoval jen jako priklad, kdyby nekdo chtel zmenit skolu, tak aby to rekl, ze se s tim da neco delat. Pusobi na me, jako by byli natolik otevreni zmenam, ze pak nic neni mozne uskutecnit prave kvuli tem zmenam, a ze naopak my, Evropane, potrebujeme cosi stabilniho a pocitame s jistymi nemennymi faktory. Zvlastni. Pote nasledovala jeste dalsi delsi “debata” a naprosto absurdnimi argumenty o tom, zda muze Gabi jit do dalsi skoly vyucovat kresleni. Eben byl z neznameho duvodu proti (i kdyz rikal, ze v tom neni zadny problem a naprosto s Gabi souhlasi)  a Michael, ktery skolu doporucil, pro. Hadali se jako Brazilci v La Fabrice a my se jenom nasrane stahovali do sebe nebo odchazeli z mistnosti. Mam pocit stejneho zoufalstvi jako pri Batizadu a rada bych nekdy pochopila, proc si tak strasne nerozumime a kde vezi ty rozdily.